Ekologie jako věda, zabývající se studiem organismů, prostředí a jejich vzájemných vztahů. Bohužel politizací ekologie se význam posunul úplně někam jinam. Dnes je ekologie nepřesně vnímána jako ochrana životního prostředí a přináší politické body různě zeleně se tvářícím stranám. Smutnou skutečností je však to, že tyto strany zpravidla ve své svaté víře napáchají mnohem více škod než užitku. Pro příklad nemusíme chodit daleko. Naprosto nesmyslná podpora fotovoltaiky je typickou ukázkou zelené korupce, na kterou doplatí především občané. Takzvaně zelená energie je cca o 10Kč dražší než běžná. A to vůbec ještě nemluvím o tom, že majitelé slunečních elektráren nemají povinnost „ekologické“ likvidace solárních panelů, takže jsem velmi zvědavý, na čí náklady se budou solární panely likvidovat. Dost možná na náklady obce, či státu tedy občana. A že za oběť elektráren padne mnohdy úrodná půda, to už nezajímá vůbec nikoho.
Dalším úžasným výplodem fantasmagorie zelených mozků je teze o globálním oteplování. Sami ekologové přiznali, že při tvorbě teorie globálního oteplování vycházeli z nepřesné studentské práce a vyprávění polárníků o rozpouštění ledovců. Příště doporučuji pohádky H. Ch. Andersena, tam je také mnoho odborných podkladů pro další zelené teorie, obzvlášť by se hodila teorie neviditelných šatů. Prosazení úsporných žárovek byrokratickou evropskou unií na úkor běžných žárovek by mohlo patřit do kategorie povedených vtipů, kdyby se nás to osobně netýkalo. Takhle člověk mnohdy nevěří vlastním očím. Ekoteroristické sekty jako Greepeace, Hnutí duha nebo všechny možné „matky“ nebudu ani nijak výrazněji rozebírat. Škoda slov.
Byť by to tak z předchozích slov nemuselo vyznívat, ochranu životního prostředí považuji za velmi podstatnou součást života. Ovšem v podobě, která je smysluplná a opravdu prostředí pomáhá. Tím nemyslím zákazy a nařízení, ale především změnu osobního postoje. Ekologie není polehávání před Temelínem, ale změna chování. Tedy nevyhození vajgla od cigarety na ulici, nevyhození pet láhve z auta apod. Rád chodím do přírody a jsem vzteky bez sebe, když tam nachází m různé vyhozené televize, odpad z garáží a stodol nebo obaly od svačin.. Řešením není tzv. zelená politika, ale řádná výchova a to nejen ve školách, ale především v rodině.
Bohužel si pomalu musíme zvykat na to, že se stávky, tu železničářů, tu učitelů, tu někoho jiného stávají součástí našeho každodenního života. Bojím se, že nastane doba, kdy bude každý den někdo stávkovat a budeme tak denně řešit nestandardní situace v dopravě či někde jinde. Smutnou skutečností je fakt, že většině stávkujícím jde pouze o zvýšení platů. To v době krize považuji za poněkud krátkozraké a nepochopitelné.
Osobně mi uniká i smysl stávky. Pokud chci něco prosadit, budu o tom jednat. Ale nevidím jediný důvod, proč otravovat život lidem, kteří se situací nemají nic společného. Stávka je akt vydírání, který nemá dle mého názoru v jednáních místo. A rozhodně stávkující nezískají mé sympatie. Vědomí toho, že zmeškám spoustu schůzek a jednání kvůli nefunkční MHD, rozhodně nepřinese odborářským svazům v mém pohledu lichotivější hodnocení. Nechci být nástrojem někoho jiného. Nechci, aby se plat řidiče Nováka zvyšoval, protože když se tak nestane, Novák nedoveze Škárku do kanceláře, byť má platnou pracovní smlouvu.
Smutnou tradicí se stává, že politická reprezentace vyjde nakonec stávkujícím vstříc a vždy někde nějaké peníze na platy najde. V médiích proběhla zpráva, že pražský magistrát také najde 900 milionů a dá je do MHD, aby odvrátil hrozbu stávky. Bohužel, pokud ovšem finanční injekce nepůjde ruku v ruce se systémovými změnami v DP, včetně personální restrukturalizace, bude to další vyhození peněz komínem.
Bez velkého mediálního zájmu proběhlo schválení zákona, který zvýhodňuje neplatiče a notorické dlužníky. Zatímco dříve exekutor mohl ze sociálních dávek zabavit vše nad tisíc korun, dnes je zákonem stanovena výše na dvojnásobek životního minima, tedy na zhruba 6200 Kč.
Problém otevřela chomutovská radnice, která začala zabavovat sociální dávky dlužníkům. Dle mého názoru je takový postup v pořádku. Ale nerozumím novému nastavení výše možné exekuce na dvojnásobek životního minima. Pokud je stanoveno životní minimum na 3100 Kč, od této částky výše by měl mít právo exekutor zabavit všechny další příjmy včetně sociálních dávek. A už vůbec nerozumím tomu, proč by nemohl exekutor zabavit vybavení domácnosti, jako jsou lednička nebo pračka.
Na druhou stranu uznávám, že exekutoři nemají v naší společnosti dobrou pověst, chovají se často arogantně, bezohledně a zabavují věci, na které nemají nárok. Náklady na jejich služby mnohdy překračují dlužné částky a jdou na vrub dlužníka. Celkově bych považoval za správné pravomoce exekutorů zpřesnit, dát jim přísnější pravidla pro jejich práci, ale rozhodně nevidím řešení ve změkčování podmínek dlužníkům.
Chápu, že se do finančních problémů může člověk dostat ne pouze svoji vinou, ale na druhou stranu existují neplatiči, kteří se rekrutují z řad nepřizpůsobivých občanů a sociální dávky dlouhodobě zneužívají. Vyhovuje jim současný stav a mají pocit, že jim společnost musí platit vše. Tito lidé také většinou považují platby za nájemné či energie, případně za zboží v obchodech za něco, co se jich netýká. A těch je bohužel mezi dlužníky většina a proto považuji výše zmiňovaný zákon za krok špatným směrem.
Všichni asi známe reportáže televizí a novin, kde pitbulteriér někoho napadne, pokouše a zraní. Velmi dojemné reportáže. Nicméně pravda je poněkud jiná. Pitbulteriér patří mezi psi, kteří ve statistickém žebříčku patří spíše k méně agresivním psům. V agresivitě vedou obecně vnímaná „mazlivá“ plemena jako jezevčík apod. a pitbulové se umisťují spíše v pozadí statistik.
V čem vnímám podstatu problému. Pes je vychovaný tak, jak ho zvládne jeho majitel. Pokud někoho pokouše pes, není to chyba psa, ale chyba toho, kdo ho vychovával. A je naprosto jedno, zda to byl mopslík nebo bulík, principielně se jedná o nevychovaného psa. Za irelevantní považuji argumenty, že je rozdíl, pokud kousne čivava nebo pitbul. Obecně je to totéž, kousl nevychovaný pes, pouze následky jsou trochu jiné. I z tohoto důvodu jsem zastáncem trestní odpovědnosti majitele psa, což zatím v našem právním systému není. Pes je vnímán jako věc.
Ale zpět k pitbulteriérům. Jako majitel tohoto plemene asi nebudu úplně objektivní, ale pitbulové jsou psi, kteří v sobě nesou s trochou nadsázky antické ideály kalokaghatia (zjednodušeně v zdravém těle, zdravý duch) Jsou to psi velice inteligentní a zároveň silní. Nepotřebují si ve většině případů dokazovat svoje schopnosti, nemají komplexy méněcennosti. Mají svoji hrdost a sebevědomí. Bohužel tyto vlastnosti v naší společnosti mizí, a bojím se, že i to je skrytý důvod negativního vnímání pitbulů. Pitbul, pokud se nezkazí, je velice upřímný pes, který dá najevo svůj postoj a snaží se vymezit. Nepřetváří se a není prospěchář. Kdyby stejným způsobem fungovala politická scéna, bylo by to lepší. A ubylo by znechucenosti politikou.
Dnešní jednání vlády by se mimo jiné mělo zabývat prolomením těžebních limitů uhlí. Ministr Tošovský má údajně přesvědčovat kolegy, aby zmírnili podmínky rozšiřování hnědouhelné těžby. Tomuto opatřená by měla padnout za oběť obec horní Jiřetín na Mostecku. Asi 70% dotčených obyvatel si to nepřeje. Důvodem pro zrušení limitů je nejistota ohledně plynových dodávek z Ruska
Celý problém je ale širší. Faktem je, že být závislí pouze na plynu z Ruska by bylo hazardérství v rovině ruské rulety. Na druhou stranu rozšiřovat těžbu uhlí (hnědého i černého) vnímám jako krok zpět do padesátých let minulého století. A to se ještě nezmiňuji o mnoha rodinách, které v důsledku rozšíření těžby přijdou o své domovy. O vlivu na krajinu snad ani nemusím psát. V každém případě prolomit těžební limity je krok velmi sporný a doufám, že není motivován snahou vyjít vstříc některým podnikatelským lobby.
Obecně bych se přikláněl k celkovému útlumu těžby uhlí. Bohužel omezení těžby se týká především sociálně slabých regionů, ústeckého a moravsko-slezského. Proto omezení musí jít postupně a ruku v ruce s jasnou restrukturalizací dotčených regionů a s vytvořením nových pracovních příležitostí v návaznosti na pokles těžby. Zároveň je nezbytné také hledat jiné energetické zdroje. Ty alternativní, jako například větrné a solární elektrárny jsou ve většině případů dosud neefektivní a jejich existenci umožňují zpravidla pouze štědré dotace. Což sice „zeleným“ stranám nejspíš nevadí, ale to bychom státní bankrot mohli vyhlásit rovnou a na nic nečekat. Jako nejlepší náhradou uhlí se tak jeví jaderná energie. Jaderné elektrárny jsou efektivní a v dnešní době také bezpečné.
Na závěr jednu poznámku, která se k tématu váže jen okrajově. Během dnešního jednání vlády vylezli na budovu úřadu vlády ekologičtí aktivisté a vyvěsili transparent, kterým protestovali proti rozšiřování těžby uhlí. Obsazení budovy se jim povedlo přes plošinu, ze které přeskočili na střechu. Zde musím vyjádřit podiv nad tím, že se jim to povedlo. Kde spala ochranka úřadu vlády? Jak to, že naše instituce jsou takto nedostatečně chráněny? Vydávali jsme milionové částky na ochranu budovy Svobodné Evropy a nejsme schopni chránit vládní budovy? Ale možná si ochranka řekla, že nám většina současných politiků může být ukradená…
Vysokoškolské tituly v českých zemích snad už od dob Rakousko-Uherska přináší společenskou prestiž. Oslovení titulem převládá nad oslovením příjmením. Mnozí lidé včlenili titul i do svého podpisu. Když jsem absolvoval vysokou školu, titul jsem si nedával na vizitky. Bohužel několik jednání na ministerstvu školství mě k tomu donutilo. Bez titulu na vizitce se se mnou nikdo nebavil. O čem ovšem titul vypovídá? Pouze o tom, že dotyčný chodil do školy o 4-5 let déle než třeba středoškolák. Určitě ale nevypovídá o kvalifikaci daného člověka. Mnoho studentů školu vystuduje, ale oboru se nevěnuje. Z tohoto pohledu pak jeho titul ztrácí smysl. Akademický titul by měl oceňovat samostatnou vědeckou práci, tedy od doktorandské práce výše. Člověk, který dokáže ve svém oboru přinést zajímavé novinky a objevy si ocenění zaslouží. Možná by stálo za úvahu iniciovat diskusi o automatickém udělování titulů po ukončení VŠ.
Dalším podpůrným argumentem je i různá kvalita škol. Vzpomenu-li na své studium, tak to s vysokou školou velmi často nemělo nic společného, protože úroveň přednášejících byla mnohdy žalostná. V blahé paměti mám semináře, kdy starší paní docentka trvala na tom, že si budeme nahlas společně předčítat z Komenského Velké didaktiky. Nebo jinou přednášející rozněžňoval přicházející soumrak do přednáškového sálu natolik, že nám rozechvělým hlasem v setmělé učebně líčila zážitky z mládí a na vědu tak za celou přednáškovou dobu téměř nedošlo. V každém případě, byť jsem po škole působil ve vystudovaném oboru, využil jsem tak maximálně pět procent informací, získaných na vysoké škole.
V posledních dnech také otřásá plzeňskou právnickou fakultou „titulová aféra“. Školu bylo možné absolvovat, a tím i získat titul, během rekordně krátké doby. Navíc absolventské práce, jež jsou jediným alespoň trochu relevantním důkazem o pochopení oboru, se u mnoha absolventů ztratily. Není bez zajímavosti, že uvedenou školu vystudovali i mnozí kontroverzní politici Jančík, Gros, Řápková, Ruml. Je smutné, že politici mají dojem, že k jejich zvolení titul přispěje a jsou schopni pro jeho získání mnohdy udělat cokoliv. Vzpomeňme na dobu neoprávněně užívaných titul JUDr. politiky před několika léty, kterou odnesl bývalý předseda ODA Jan Kalvoda. Jenže prestiž člověka není dána počtem titulů za a před jménem a politikovi-blbovi titul na kvalitě nepřidá. Na tomto místě bych velmi rád citoval mého oblíbeného autora Karla Čapka, který s trochou nadsázky ve Válce s mloky píše „Myslím, že papež má na svých vratech napsáno prostě Pius, a žádný titul ani číslo. A Bůh nemá žádnou tabulku na nebi ani na zemi. To už musíš, člověče, poznat sám….“
Na závěr ještě jednu poznámku. Na Václavském náměstí romští dělníci oblékli žlutá trička s nápisem „Měl jsem se líp učit“, udělali to dobrovolně za příspěvek na pivo a cigarety. Když pominu protismyslnou motivaci – ještě že nedostávali žetony do Casina – je to celkem vtipná akce. Jen bych celý slogan poupravil. Smyslem by nemělo být „líp se učit“, ale víc toho vědět. Bez ohledu na školu a mnohdy škole navzdory.
V posledních dnech začaly strany představovat kandidáty na post eurokomisaře a tak trochu to připomíná rozpočítadlo. ODS navrhuje buď Alexandra Vondru nebo Jana Zahradila, ČSSD zase Vladimíra Špidlu nebo Jana Švejnara. Druhé z jmen by podpořili i Zelení. KDU-ČSL usilovala o Jana Švejnara, který jejich nabídku odmítl, nyní navrhuje Pavla Svobodu. Věci veřejné a SNK ED premiérovi navrhly Josefa Zieleniece. Kdo z nich to nakonec bude, ukážou následující dny.
O post eurokomisaře projevil zájem i Mirek Topolánek. Nyní však tuto svoji ambici popírá a ODS postavila jiné kandidáty. Spekuluje se, že dokonce neoficiálně je na podpoře Topolánka ODS již domluvena s ČSSD. Určitou logiku tato úvaha má, Paroubek by se zbavil svého osobního nepřítele, ODS by mohla zvolit nového předsedu, který by dlouhodobě rozloženou a vnitřně bojující stranu sjednotil. V každém případě si myslím, že v nominacích stran se dočkáme ještě mnohých veletočů.
Festivalu nominací se ale neúčastní „supernova“ současné české politiky. Dosud neexistující, ale již v parlamentu působící strana TOP 09, zatím žádného kandidáta nepředstavila. Pravda, teď má TOP 09 starosti s urovnáním skandálu kolem úplatného poslance Šustra a s vlastní legitimitou existence. Navíc volební program strany je taková paní Colombová (stále se o něm mluví, ale viděl ho alespoň někdo z poslanců vlastní strany? V každém případě TOP 09 určitě o vhodném eurokomisaři uvažuje. A jedno jméno se přímo nabízí. Pokud by snad ikona strany Karel Schwarzenberg neobhájil svoji aspiraci na předsedu či pokud by dokonce sám byl zhnusen mravní úrovní svých kolegů a z projektu odešel, post eurokomisaře by mohl být dobrý pokus o odchod se ctí. Díky svým znalostem se může ujmout i jednoho z „prestižních“ portfolií, která na nás bohužel kvůli naší liknavosti nejspíš zbudou – totiž postu eurokomisaře pro mnohojazyčnost.
Víkendová média naplnila aféra „změna zákona za milion“. Poslanci KSČM a TOP 09 byli ochotni za úplatek uvažovat o změně zákona o hazardu. Do skandálu se připletl i sekretář KDU-ČSL. Výsledkem byla rezignace uvedených funkcionářů na stranické funkce a vzdání se mandátu poslance Šustra. Komunistický poslanec Dolejš však rezignovat na poslanecký mandát nehodlá. Co teď s ním? Svým lpěním na mandátu znevěrohodňuje celou poslaneckou sněmovnu. Jak můžeme vědět, že při příštím hlasování hlasuje podle svého svědomí a nikoliv za milion od někoho jiného. A to nevíme, kolik dalších poslanců bylo takto ovlivněno při jiných hlasováních a nikdy se na to nepřišlo. Smutné zjištění je i to, že na test MFD „skočily“ tři z šesti parlamentních stran, což je vysvědčení o prohnilosti sněmovny. Tragické na celé věci je i skutečnost, že komunista Dolejš své chování považuje za správné a dokonce podal trestní oznámení na ochranu osobnosti. Místo toho, aby chodil kanálem…
Osobně test MFD vítám a jsem pro začlenění metod řízené provokace do práce kriminalistů. Testování neúplatnosti by mělo fungovat od té nejvyšší úrovně politiků až po posledního úředníka na obecním úřadě. Mám obavu, že bez tohoto nástroje se při odhalování korupce dál nepohneme.
Dalším nezbytným prvkem pro zlepšení situace je odvolatelnost poslanců. Ústava České republiky neumožňuje odvolání zvoleného zástupce, který byl řádně zvolen od Poslanecké sněmovny až po zastupitelstvo. V podstatě si poslanec tedy může dělat cokoliv, o svůj mandát nepřijde. To je živná půda pro korupční aféry a přeběhlictví. Jedinou možnost vidím v odvolatelnosti poslance a to ve dvou podobách. Za prvé automatické ukončení mandátu při přestupu do jiné strany, což by odstranilo lapsusy typu současné parlamentní strany-nestrany TOP 09, která do sněmovny vůbec nebyla zvolena. Druhou možnost vidím ve variantě vyvolání referenda o odvolání poslance ve voličském obvodě, za který kandidoval. Byl by to i účinný nástroj přímé demokracie a posílení odpovědnosti poslance vůči voličům. Na druhou stranu bych určitě nechtěl dávat tento nástroj na odvolání poslance do rukou samotným stranám, aby se poslanci nedostali do tlaku stranických aparátů a nepozbyli svobodu rozhodování při hlasování. Než nastane doba, kdy poslanci budou přímo odpovědni voličům, budeme mít další Dolejše, Šustry, Melčáky, Pohanky, Tlusté, Ranience. A proto Poslanecké sněmovně občané nevěří.
Ministr Pecina představil ve středu novou strategii boje s extremismem. Došel (konečně někdo z vlády!) k názoru, že extremistické postoje je třeba odstranit spíše postupným snížením problémů v soužití mezi Romy a ostatními obyvateli. Jinými slovy, extremistické strany nebudou existovat, pokud nebudou problémy s nepřizpůsobivými lidmi. Současně chce naučit Romy žít podle pravidel společnosti. Jestliže je tato nová koncepce opravdovým záměrem ministerstva, nelze mu než zatleskat. Zdá se, že odeznívá „kocábovsko-abbásovská“ doba, kdy se natažené ruce nepřizpůsobivých občanů plnily sociálními dávkami, novými byty a jinými výhodami s bezbřehou štědrostí a naivní ministerskou podporou. Zmíněný tvrdší přístup již před nedávnem začalo používat vedení města v Litvínově, kde vyhlásili projekt nulové tolerance. Výdej sociálních dávek nepřizpůsobivým občanům převážně v sídlišti Janov, podmiňují dodržováním elementárních pravidel společnosti. A i z reakce místních občanů je zřejmé, že se věci, sice pomalu, ale začínají dávat do pořádku.
Zajímavý je i jiný pokus mosteckého vedení v Chánově, kdy se sídliště bude opravovat svépomocí. Jinými slovy, obyvatelé dostanou materiál a opravu musí provést sami. Když pominu fakt, že samotný nápad má jisté mezery. Ostatním lidem taky nikdo zdarma neposkytuje materiál na domy, které zničí. Nebo bych také rád znal mechanismus přidělování materiálu, aby se opravdu využil na opravu domů a neskončil u překupníků, ve sběrnách či bazarech. Nicméně projekt vítám, už z toho důvodu, že dává jasný signál nepřizpůsobivým občanům. Chcete-li bydlet důstojně, musíte se na tom sami podílet. A to je dle mého názoru nejdůležitější poselství. Myšlení nepřizpůsobivých občanů nezměníme ze dne na den, ale podobnými postupnými kroky můžeme dosáhnout zlepšení situace v sídlištích jako je Chánov nebo Janov. Pokud vše bude ještě doplněno výchovnými a vzdělávacími programy současně se striktním postihováním přestupků a trestných činů, věřím, že se uvedeným lokalitám blýská na příjemnější zítřky.
Včera zemřel v Praze řidič autobusu, který chtěl vykázat opilého cestujícího, nerespektujícího zákaz kouření v městské hromadné dopravě. Opilec ho totiž několikrát udeřil. Ani čtyřiceti minutové oživování život řidiče nezachránilo. Podle vyjádření policie, muž bude obviněn v případě, že řidič zemřel na následky zranění. V tom případě by ho mohlo čekat až dvanáct let vězení. Některé zdroje uvádějí, že řidič měl zdravotní problémy a jeho smrt nemusí být způsobena útočníkem. Takto a podobně o incidentu informovala česká média. I kdyby řidič nezemřel v důsledku úderů, ale selhalo mu srdce v souvislosti s vypjatou situací, nese v každém případě vinu cestující, který konflikt vyprovokoval. Řidič vykonával svědomitě svoji práci a bránil práva ostatních cestujících. Doplatil na to životem. A podobných případů přibývá, doručovatelky v bohumínském sídlišti jsou fyzicky napadány, když v souladu s vykonáváním své práce požadují odpovídající doklady totožnosti po příjemcích pošty, je jen otázkou času, kdy se i tam stane něco podobného. Tragédie v pražském autobuse ukazuje na zkreslený pohled určité části společnosti. Někteří lidé mají pocit, že jejich právem je nerespektovat pravidla společnosti. Z toho by je společnost měla velice rychle vyvést a striktně uplatňovat tresty za porušování pravidel. V MHD by pomohly kamery v soupravách. Nejenže by chránily řidiče a ostatní cestující (ve Vídni se kriminalita snížila po zavedení kamer do vozů metra o 95%), ale bránily by i devastaci vozů, které v konečném důsledku platíme my daňoví poplatníci. Je jasné, že kamery vzbuzují u mnoha tzv. ochránců lidských práv odpor z důvodu omezení osobní svobody. Ale tento argument nechápu. Pokud nekonám nic, co by bylo v rozporu se zákonem, je mi jedno, zda mě někdo natáčí nebo ne. A na závěr. Kamery mají i preventivní smysl. Klidně oželím určitou míru osobní svobody, pokud kamery přispějí k záchraně byť jediného života, pokud kamera, jako preventivní prostředek odradí potenciálního vraha od plánovaného činu, či pokud pomůže k odhalení pachatele. V průběhu psaní tohoto článku vydala média zprávu, že opilec z autobusu byl propuštěn. Vina násilníka na smrti řidiče nebyla údajně prokázána a policie nemůže agresora zadržet. Toto vyjádření policie působí jako černý humor. Již včera totiž média přinesla svědecké výpovědi z místa činu. „On mu dal ránu a řidič spadl“, tak se vyjádřil jeden přímý svědek. Nevím, co chce policie víc.
názory, politické komentáře | Jaroslav Škárka | 
Únor 15, 2010 12:13 am | 
Komentáře (18) 
Odebírat